Sezimovo Ústí se jeví na první pohled jako součást nedalekého města Tábor. Je rozděleno železniční tratí a frekventovanou silnící na Sezimovo Ústí I. a II. Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, tak na první pohled jasně husitské město, ve kterém kázal dokonce i samotný mistr Jan Hus, nakonec skončilo v roce 1420 zničením a vypálením husity. Hlavním důvodem byla strategicky nevýhodná a obranně neuchopitelná poloha města.
     Sezimovo Ústí I. patří mezi naše nejmladší města. Při tom ale to první založili již Vítkovci. V roce 1277 přispělo k většímu zdejšímu osídlení zničení vedlejšího města Hradiště (dnešní Tábor). V roce 1317 získává město jistý Sezema z hradecké větve Vítkovců, který dal tehdejšímu Ústí dnešní název Sezimovo Ústí...
     Starý Tábor zůstal v rozvalinách, pobořený, vypálený a až v roce 1827 tu vzniká nové sídliště, nazvané Svatošov. V roce 1920 pak získává zpětně dnešní název a o čtyřicet let později se stává znovu městem. Centrem je Husovo náměstí s pozdně empírovým kostelem sv. Kříže (1835-38). O několik desítek metrů dále za mostem přes Kozský potok, který se pak nedaleko vlévá do řeky Lužnice, stojí vila Eduarda Beneše. Ten je tu i s manželkou pochován v parku a to v místech, kde kdysi údajně kázal přímo Jan Hus. Toho sem pozvala v dubnu roku 1414 Anna z Mochova.
     Sezimovo Ústí II. má centrální náměstí, nazvané podle známého podnikatele Tomáše Bati. Zajímavé jsou na náměstí sluneční hodiny, které využívají děti jako fotbalovou branku. Nedaleko je vybudován strojírenský komplex MAS. V této části města je postaveno i hodně rodinných domků, které vznikly právě díky přítomnosti "Baťových závodů". A když už jsem tady, využiji i toho, že zde sídlí fotbalový klub MAS Táborsko a v době mé přitomnosti hraje soutěžní zápas proti "Baťově" Zlínu. Derby navštěvuji osobně. Soupeři se rozchází smírně výsledkem 1:1.
     Vraťme se ale k Benešově vile. Pokud ji obejdete po modré turistické značce, dostanete se na cestu vedoucí kolem řeky Lužnice do Plané nad Lužnicí. První písemná zmínka o Plané pochází z roku 1288. Jdu se podívat na farní kostel sv. Václava (přestavěný roku 1796). Jsou na něm krásné sluneční hodiny.
     Nad městem byl v roce 1903 u Strkovského rybníku postavený z popudu pana Otty Harracha jednopatrový dvoukřídlý zámek. Ten je v současnosti v soukromém vlastnictví, ale anglický park vedle něj je volně přístupný. Je tu k vidění nejen hodně památných stromů, ale jsou tu vysazeny i nové, zajišťující jeho úspěšnou budoucnost. Po svačině v altánku pak pokračuji přechodem přes dálnici, kde je dnes poměrně malý provoz. Mířím do cípu Přírodního parku Turovecký les.
     U Boreckého rybníku obdivuji Borecké duby a to ještě netuším, že u rybníku Hliňák mne čeká zajímavé bloudění turistickým značením, které nepočítalo s tím, že se tu bude les díky novým stromkům rozrůstat. Nakonec končím u pole, přes které musím přejít až ke statku Spálený.
     A to už je v dálce vidět cíl mého dnešního výletu. Rozhledna Čermákův vrch v obci Krátošice. Cesta přímo je myslím nemožná, to snad jen turista znalý detailněji toto místo si může cestu zkrátit. Takže musím pokračovat po značení až do obce Skopytce. Tady značení pokračuje až na Choustník, který je dnes krásně vidět...
     Ještě před Skopytcem potkávám dva turisty, otce se synem, kteří se právě vracejí z rozhledny...a tak jim dávám instrukce, jak mají jít dál přes pole a pak bloudit lesem až k rybníku. Po silnici směrem na Košice se vydávám do Krátošic, kde se mi podaří si cestu zkrátit alespoň o pár metrů. Nakonec přicházím na náves s kaplí Panny Marie Bolestné, odkud je to k rozhledně už jen několik desítek metrů. Letos je tu pole řepky olejky, a tak objevit cestu k rozhledně je i malým dobrodružstvím. Nakonec stojím na rozhledně a rozhlížím se po kraji. Mám na to necelou hodinu, v dálce se blíží bouřka, která míří směrem na Choustník...