Moderní zahrada 1977
Trvalky jako celek nejsou pěstitelsky náročné. Jen ty nejmenší z nich, tedy skalničky, pocházející většinou z naprosto odlišných podmínek, jsou náročnější a musíme jim věnovat více péče, chceme-li, aby dobře rostly a kvetly.
    Trvalky rostou po vysázení na záhon několik let na jednom místě. Chceme-li si ušetřit v dalších letech práci, musíme před výsadbou dobře připravit půdu, a to i pro nenároční druhy. Dobře připravená půda má být prokypřená aspoň do hloubky 30 centimetrů, pečlivě odplevelená, vyhnojená kompostem nebo aspoň provrstvená rašelinou, bez kamenů. Je-li půda těžká, jílovitá, vylepší se kromě rašeliny i pískem, popelem a především dobrým kompostem, aby byla provzdušněná a navíc propustná; je-li příliš lehká, přidává se kromě rašeliny těžší kompost a třeba i lesní humus (listovka).
    Nejdůležitější je dokonalé odplevelení, protože plít záhon se vzrostlými trvalkami prorostlými vytrvalými plevely, jako jsou například svlačec, pcháč, přeslička, pýr a mnohé jiné, to bývá zahrádkářovo martyrium. Dost práce je i s jednoletými plevely, jako je pěťour, ptačinec, starček, bér a jiné. A když tyto plevele ihned neodstraníme, zkazí vzhled záhonu. Plevel je všude a vždy nevítaný. Přímo v trvalkovém záhoně je to nepřítel číslo jedna, tím více, že chemicky proti němu zasáhnout nelze.
    Stálou péči vyžaduje okraj trvalkového záhonu. Většinou přechází v trávník, který se rozrůstá do záhonu a kazí jeho vzhled. Okraji záhonu má být stále rovně zaříznutý. Dá se tomu pomoci tak, že se do okrajů trvalkového záhonu zapustí pozinkovaný plech vysoký asi 20 centimetrů, jehož vrchní okraj je v úrovni povrchu půdy, aby nebyl vidět. Kořeny trav ani trvalek nemohou pak prorůstat, takže okraje se dají snadněji udržet.
    Trvalky na záhon vždy vysazujeme jako předpěstované malé rostliny, které buď vypěstujeme sami, nebo (což je snadnější), koupíme ve specializovaném zahradnictví.