Český Šternberk

Nedaleko Prahy směrem na Vlašim se nalézá hrad patřící původně Šternberkům. Tento jeden z nejstarších hradů v Čechách byl založen roku 1241. Původně gotická členitost byla pozměněna v druhé polovině 17. století na ranně barokní a je to vidět hlavně na zámeckém vybavení prostor hradu. Od roku 1992 je hrad v restituci opět vrácen Zdeňku Sternbergovi.
     Co je psáno o tomto hradu v knížce Milana Myslivečka - Místopisný obrázkový atlas aneb Krásnohled Český? Nad zátočinou řeky Sázavy vyniká jako stará malba v lesnatém rámu mohutný hrad Český Šternberk, sídlo slavného panského a hraběcího rodu Šternberků. Předek rodu, Zdeslav z Divišova, založil hrad v roce 1240 a pojmenoval jej podle tehdejší módy německy - Sternberg. Jméno, které přijali za své členové starého českého rodu, vyjadřovalo erbovní znamení rodu - hvězdu. Ta se podnes třpytí svými osmi zlatými paprsky v několika znacích posázavských měst. Zdobí též znak blízkého Divišova, spojeného prý za časů Jana Žižky se šternberským hradem dlouhou podzemní chodbou. Podle místních pověstí se chodbě říkalo Čertova pec, protože prý čert, vypuzený sv. Prokopem z údolí Sázavy, si zde pekl brambory. Několik větví rodu pánů ze Šternberka vlastnilo své rodné sídlo na Sázavou s malou přestávkou až do počátku 18. století a pak opět v letech 1841 až 1948. V roce 1991 se hrad vrátil svým zakladatelům v restituci zpět. Část hradních prostor s bohatými sbírkami obrazů, rytin, nábytku, zbraní a dalších starožitností je přístupná veřejnosti.

Jižní předsunutá bašta hradu Český Šternberk – takzvaná „hladomorna“, je součástí důmyslného opevňovacího systému, který byl vybudován na přelomu 15. a 16. století nejvyšším zemským sudím Petrem Holickým ze Sternberga a dokončen jeho synem Janem. Rozvoj nových, účinných palných zbraní koncem 14. století, především dělostřelstva, jímž byla vyzbrojována středověká vojska, znamenala nenadálé ohrožení obranyschopnosti hradů, jichž někdejší stavebníci počátkem 13. století dalekonosné palné zbraně neznali.
     Tato modernizace bojové techniky se stala osudnou i šternberskému hradu roku 1467, kdy vojska krále Jiřího z Poděbrad oblehla sídlo vzpurného Zdeňka Konopišťského ze Sternberga. Hrad byl tehdy dobyt, snad pro nedostatek vody a potravin, především pak velmi účinnou dělostřeleckou palbou dobyvatelů, nasměrovanou z jihu s výše situovaného palebného postavení, odkud byl hrad nejzranitelnější. Bylo proto nezbytně nutné toto místo ohrožení pojmout do šíře koncipovaného obranného systému a tomu nejlépe vyhovovala výstavby předsunuté bašty. Byla umístěna na strategicky významném nejvyšším bodě táhlého, skalnatého hřebenu, přeťatého na jihu širokým, uměle vyhloubeným příkopem.
     Vznikla tu mohutná centrální věž, která je tvarována k jihu svěřujícím ostrým břitem, uzpůsobeným k srážení nepřátelských střel do stran. Prostor v patře věže, přístupný po točitém schodišti, vykazuje důmyslnou dispozici střílen, určených k palbě lehkých děl.
     Čtvercový otvor v podlaze ústí do vysokého, temného přízemí, které sloužilo jako prachárna a zásobárna posádky věže. Dnešní přízemní vchod byl prolomen až v 19. století. Prostor kolem hlavní věže je chráněn masivní obvodovou hradbou podkovitého tvaru se střílnami, z jejíž čelní části se zachovala jen torza.
     Tato bašta je jedním z nejlépe dochovaných objektů pozdněgotického fortifikačního stavitelství a svým významem v genezi středoevropských opevňovacích staveb 15. století přesahuje rámec Čech.