Chotěbořské okolí

Dnes se společně podíváme na Vysočinu. Nevím jak vy, ale když si tuto oblast představím já, vidím před sebou úzkou silničku ve vlnitém terénu a kolem ní aleje zelenajících se bříz.
   Nedaleko města Chotěboře můžete objevit Oboleckou skálu. Její rozměr je, abych byl trochu tajemný, zajímavých 80 metrů. Ne, nebojte se, není to výška, je to její šířka. Vysoké jsou necelých deset metrů. Ale i to stačí na to, aby tu mohli vyzkoušet své lezecké schopnosti "horolezci". Nebál bych se napsat, že se jedná spíš o skálolezce.
    V blízkém okolí můžete ve smíšených lesích, které jsou v tomto období překvapivě vlhké, objevit několik malých rybníků. Nyní je v nich živo především díky pulcům. Mimo ně tu se tu sem tam můžete setkat i s houbaři. Pár hřibů kovářů se tu dá při troše snahy najít.
    Turisticky značenou cestou se dá dojít až do Uhelné Příbrami. Ale dnešní den, ostatně i jako jiné, má své časové omezení. Tím pádem tak dlouhý výlet při podmínkách, které mám naplánované, neabsolvuji. Skončím ve Třech Dvorech. Ale to časově předbíhám, ještě mne čeká pár překvapení a nástrah.
    Největší nástrahou současného období jsou klíšťata. Za celý den jsem jich na svém oblečení napočítal deset. Vlhko, teplo a současné počasí jim absolutně vyhovuje. Pokud sem zavítáte, občas se prohlédněte. Nenoste je domů, les je jejich přirozené prostředí.
    V oblasti nazvané Perno se nachází hájovna a u ní je rybník. Potok, který jej napájí je v lesních partiích oku lahodící. Dokonce jsem tu objevil i starou, ale nefunkční pumpu. Při troše fantazie si tu můžete najít i svůj kousek zlata. Není to ale zlato, i když se krásně třpití. V každém případě je příjemné, když si můžete ponořit ruce do průzračné a ledové vody.
    Na silnici vidím ukazatel na vesničku Klouzovy. Necelý kilometr chůze navíc je výzvou, podívat se tam. Nikde jsem neobjevil starou dřevěnou chaloupku. V této oblasti už ani žádná původní stará asi nestojí.
    Na křižovatce jsou dva pomníky. Jeden je památkou na zdejšího obyvatele, druhý má azbukou napsané jméno padlého sovětského vojáka. Není překvapením, že i tady objevíte rybník a kolem něj vedoucí cestu k zřejmě k něčemu se vázajícímu památnému místu. Když dojdete na konec cesty, stojí tam u krásných lip dřevěný kříž. U něj je torzo starého pískovcového. Ale zpátky do místních lesů!
    Oblast nazvanou Střítěž ani nepostřehnete. Kdysi tu bývala středověká osada. Dnes je tu pouze les. Důležitým faktem je, že odsud dá jít po cestě, která vede do obce Nejepín. Asi po kilometru chůze po polní cestě mne překvapuje krásná lípa. Ta musí hodně pamatovat. Paní, kterou později asi třikrát potkávám a kterou doprovází pes Blek mi řekla, že ji pamatuje padesát let a to prý byla v té době prakticky velikostně stejná. Zjistil jsem i fakt, že paní sbírá kartičkové kalendáříky. Předal jsem ji pět druhů svých osobních. Myslím, že nastala oboustranná radost.
    U návsi vidím zajímavé stavení. Větší statek s budovou, která kdysi bývala barokním zámkem. V zápisech o tomto místě se můžete dozvědět, že tu kdysi stávala stará dřevěná tvrz. Tu vlastnil Urban z Nejepína (1488). Roku 1725 se už toto místo nabírá podobu toho, co vidíte dnes a to především díky novému majiteli, který se jmenoval Jan Matěj Amcha z Borovnice. Od roku 1730 tu u rybníka stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Z barokní podoby lety trošku sešlo, ale zdejší sýpka barokní podobu má. Co je zajímavé, že jsou její okna kryta ozdobným kováním. Statek i se zámkem patřili od roku 1752 až do roku 1948 Dobřeninským z Dobřenic. A mám dojem, že jim byl i navrácen.
    Rybníků tu mají vetší množství. Hned ten první dává svým jménem Pivovarský za pravdu tomu, že se tu skutečně kdysi vařilo pivo. Ale co se mi nestalo. Ptal jsem se jedné paní, která zrovna odněkud přijela, jestli mohu statkem projít. Velmi mne zaujal, navíc barokní sýpky obdivuji kdekoliv. Asi jsem vypadal i odhodlaně. Dosáhl jsem u ní pocitu, že jsem potencionální zájemce. Rozešli jsme se s tím, že ona prohlásila: "A vy chcete celý statek koupit?"
    Zpět do lesa. Ještě mne čekají dvě dobrodružství. První se jmenuje Zkamenělá řeka. Zajímavé místo, zvýrazněné ještě faktem, že tu vykáceli část stromů. Tím se celý efekt "řeky" zvýraznil! "Prošel" jsem si ty kameny. Doslova jsem po nich plul jako delfín. Něco podobného jsem už dvakrát viděl. Nikdy ale ne v tak mírném terénu. Pocitově opravdu senzační.
    Kvůli časové tísni toto kouzelné místo opouštím. Ještě je totiž předemnou druhý kamenný zážitek. Přes Tři Dvory mířím do kopce ke skalnímu útvaru s názvem Na Kobyle. A nebyl bych to já, kdybych nesešel zcesty a nepřišel z úplně jiné strany. Jednu výhodu to ale mělo. Dosáhl jsem totiž vrcholu kopce, nacházejícího se v nadmořské výšce 535 metrů. Samotná skála opravdu připomíná koně, ale koně obřích rozměrů.
    Při návratu k silnici, kde už na mně čeká kolega s dcerou, díky kterým jsem mohl dnešní výlet absolvovat (a moc jim za to děkuji), zjišťuji závažný fakt. Nevracím se totiž k silnici, ale jdu cestou úplně opačným směrem... Že bych nakonec došel až do Uhelné Příbrami? Ne, ne, tento zásadní omyl napravuji a vracím se už tou správnou cestou, převálcován místním terénem.