Sázavský klášter

Toto pozoruhodné centrum staroslověnské vzdělanosti a kultury ve středověkých Čechách - se nesmazatelně zapsalo do českých dějin jako místo, kde pokračoval rozvoj slovanského písemnictví a liturgie, které se šířily prostřednictvím misie soluňských bratří Konstantina a Metoděje na území Velké Moravy již v 9. století.
     Sázavský klášter zabíral ostroh, na severu chráněný hřebenem Vlkančického kopce. Ve středověku tvořil samostatný stavební celek zasazený do ohbí řeky Sázavy, která mu poskytovala přirozenou ochranu i obživu, přesně tak, jak to vyžadoval jeden z předpisů benediktinského řádu.
     Cesta vedoucí přes návrší Veletín, označované lidovou tradicí za původní klášterní území, byla tehdy patrně jedinou přístupovou cestou ke klášteru na pravém břehu řeky. Další cesty se sbíraly k brodu přes řeku Sázavu, který byl možná v místě dnešního mostu, a spojovaly klášter s tehdejšími osadami, jejichž názvy Dojetřice, Bělokozly, Pyskočely aj. svědčí o starobylém původu. Na obvodu území kláštera byla patrně ještě další osady, poblíž dosud zachovaných starobylých studánek, u nichž byly později postaveny kaple (sv. Anna, sv. Prokop u Čertovy brázdy, sv. Prokop u dnešní železniční zastávky).
     Osada Černé Budy tvořící součást města Sázavy, rozloženého na levém břehu řeky, nese svůj název jako vzpomínku na prvotní osadu v okolí kláštera s malými dřevěnými chatrčemi osadníků.
     Městečko Sázava je mladšího původu; farní kostel sv. Martina se připomíná až v polovině 14. století. Nad městem na levém břehu řeky Sázavy, na návrší proti klášteru, byly už v v mladší době kamenné lomy Bílý Kámen, v nichž se dobýval vápenec také v době výstavby slovanského kláštera. Vznikla tam patrně malá osada, o níž zůstaly sídlištní stopy v nálezech slovanské keramiky.
     Směrem k Dojetřicím stráň, lemující dnes západní hranici města, skrývá dvojité valy velkého slovanského hradiště, které zde střežilo cestu údolím řeky Sázavy ještě před stavbou kláštera (8.-10.století).
     Slovanské osídlení se soustřeďovalo také u přítoků řeky Sázavy. Nad levým břehem Vlkančického potoka bylo nehrazené sídliště, jehož polohu dokládá nález keramiky z 8. až 10. století. Jiné sídliště bylo na levém břehu Zvánovického potoka a také v Pyskočelích jsou zbytky staršího slovanského osídlení, doloženého nejen starobylým názvem osady, ale i nálezy hradištní keramiky. Mělnické slovanské mohyly v okresu kutnohorském jsou upomínkou na příchod slovanského lidu z jižních Čech, kde bylo mohylové pohřbívání běžné už od pravěku.
     Do této končiny se uchýlil muž-poustevník, jménem Prokop, který se vzdal rodiny, majetku a vnějšího světa, aby se stal na počátku 11. století spoluzakladatelem kláštera, jehož význam netkví jen v jeho příslušnosti k prvním benediktinským klášterům v českých zemích, nýbrž především v tom, že zde došlo k zjevnému pokračování staroslověnské kultury vytvořené v době rozkvětu říše velkomoravské Konstantinem a Metodějem.
     Knížata Břetislav I. (1034-1055), Spytihněv II. (1055-1061) a Vratislav II: (1061-1092), budoucí král Vratislav I. jsou historické osobnosti, které zasahují do dějin sázavského kláštera.
     Použil jsem text z knížky Sázava - Památník staroslověnské kultury v Čechách. Je to velmi odborné čtení a kdo se zajímá o minulost, najde v ní mnoho podrobně popsaných faktů.