V období, které se dá bez přehánění nazvat "dobou koronavirovou" byla (ostatně jako všechna kulturní zařízení) uzavřena i zahrada. V čase pozvolného uvolňování ale nastala doba, kdy se znovu otevřela brána do ZOO. Nabízí se ale otázka, co si asi tak myslela všechna ta zvířata o lidech, kteří se tu náhle objevili v rouškách...
Lemuří ráj hned u vchodu do zahrady náhle ožívá. Parta lemurů kata se rozhodla vyrazit do volného výběhu. Zběsilý úprk do korun zdejších keřů. Roste tu zajímavý strom, který má podle posledních výzkumů velkou perspektivku. Jmenuje se pavlovnie plstnatá. Krásně kvete a nádherně voní. První listy se objeví až po odkvětu. Pokud máte rádi stromy, hned u vchodu za vstupním turniketem můžete obdivovat jinan dvoulaločný.
   Fenek je nejmenší psovitou šelmou. Tato liška pouště má své tělo přizpůsobeno k životu na nehostinných místech severní Afriky. Pro slona afrického by to byla nehostinná krajina. Ten potřebuje dostatek potravy, občasný stín a hlavně vodu. Plameňáci také potřebují ke svému životu vodu. Ta ovšem musí být bohatá na jejich přirozenou potravu. V teplé vodě dokáží neúnavně přešlapovat z nohy na nohu, aby si ta jedna skrčená mohla odpočinout od horkosti a kyselosti. Zato velbloudi, to je kapitola sama pro sebe...
   Děti v ZOO, to je neustálý zdroj zajímavých situací. Malý klučina šel poměrně vzadu od rodičů. Když jej tatínek pobídl, aby přidal do kroku, nemohlo následovat nic jiného, nežli pád. Jak dlouhý, tak široký se rozplácl na zem. Co bylo ale zajímavé, pravěký ještěr, kterého držel v ruce, stál na všech čtyřech. A ještě k tomu se otočil směrem od klučiny. Takže to vypadalo, že se hodlá vydat na cestu útěku.
   Když jsem fotografoval strakapouda, jak létá sem a tam (aby nakrmil své hladové potomky), tak se u mne zastavilo občas dítě s tím, kam to koukám a co to pozoruji. Jedna holčička zase pro změnu nehodlala vzdát svou pozici na houpačce. Neústupně se domáhala návratu k ní. Deset minut pláče a vzdoru ji ale uklidnilo.
   Nosorožce Afriky můžeme rozdělit na dvě skupiny. Černý, který má malý "chobůtek". Tím dokáže ze stromů pohodlně oddělovat větve. Povahově je nepředvídatelný, umí se pořádně vztekat. Bílý nosorožec má klidnější povahu. Je větší a má tlamu přispůsobenu k spásání trávy. Je to takový velký vysavač. Oba druhy mají rádi bahnění. Pokud se k tomu mohou někde i podrbat, například o velký kámen nebo strom, dělají to s velkou oblibou.
   Pomalu jsme se dostali až do zadní části zahrady, kde se dá za normálního stavu nastoupit do Safaribusu. Zde se dá objevit zajímavý výběh, ve které již delší dobu žije rodina drila černolícího. Ta místní má jednu neuvěřitelnou raritu. Tou jsou dva samci. Dominantní toleruje svého kamaráda, se kterým se zná od narození. To ale neznamená, že pokud překročí určitý práh, že mu do nedá jasně najevo. V posledních letech má tato početná skupina pravidelně potomstvo. Jestliže nastane chvíle, kdy si začnou příbuzní dělat co chtějí, dá vše dominantní samec opět dopořádku. Stačí pohled či gesto a je po šarvátce.
   Nakonec se ještě vrátím k dětem. Ty tento výběh dokáže zcela jistě zaujmout. Za tu chvíli, co jsem tu stál, zaznělo asi padesátkrát nahlas: "Mámo, táto, proč má ta opice tak barevnou prdel? Proč má zelený, modrý či červený zadek?" Nakonec to vyřešil bezprostřední tatínek, když prohlásil: "Protože zlobil a rodiče mu dali na zadek!".