Žďár nad Sázavou 1.

V nadmořské výšce 580 metrů se při řece Sázavě nachází původně ves, od poloviny 13. století pak městečko a od roku 1607 město Žďár nad Sázavou. Nachází se v oblastí chráněného území Žďárské vrchy. Město v průběhu doby několikrát vyhořelo, ale bylo pokaždé znovu dovybudováno. Město vzniklo spojením dvou původně samostatných částí - Zámek Žďár a Město Žďár (1948). Atraktivitu tohoto místa zvyšuje i turisticky příznivé okolí.
     V roce 1252 zde byl postaven nejprve dřevěný klášter cisterciáků (ti sem přišli z Nepomuku), ale za husitských válek byl vypálen, aby jej pak dal znovu pomoci vybudovat Jiří z Poděbrad.
     Později patřil klášter olomouckému biskupství. Dokonce byl zrušen, protože nastal spor biskupství s klášterem. Až roku 1638 odkoupil cistarciácký řád žďárské panství a tím pádem se sem mohli cisterciáci vrátit. Za třicetileté války nejprve měštané roku 1642 město ubránili, ale nakonec bylo o pět let stejně vydrancováno.
     Jisté ale je, že zde byl vždy zájem všeobecné vzdělanosti a kultury. Největšího rozkvětu dosáhl areál za opata Václava Vejmluvy někdy je používáno s jeho jménem označení W). Byl to právě on, kdo oslovil spolu se sedleckým opatem Jindřichem Snopkem mladého architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Zadání zní: "Přestavba konventního kostela Nanebevzetí Panny Marie".
     Barokní budovy areálu jsou i v dnešní době výstavní, navíc se tu nachází Muzeum knihy (především díky zápůjčce Národního muzea v Praze), největší svého druhu na našem území a mám dojem, že i v Evropě.
     Dále se tu pořádají různé výstavy, ať už dlouho či krátkodobé. Nikoho určitě nepřekvapí, že byl klášter, jako většina ostatních u nás (1874) Josefem II. zrušen. Ale už pár let předtím, po požáru měl zdejší areál problém se vůbec udržet při životě. Takže z cisterciáckého kláštera vzniká později zámek s pěti nádvořími, jehož posledními majiteli až do roku 1948 byli Kinští. Zámek jim pak byl v restituci opět navrácen.
     Severozápadně od areálu se nachází zajímavý "Morový" hřbitov, mající půdorys lebky. Je to doklad nejstarší spolupráce dvojici Santini-Aichel - Vejvoda. Uprostřed byla postavena socha "Anděla posledního soudu" od Řehoře Thényho. Ten pracoval nejprve pro Matyáše Bernarda Brauna, ale výhodným sňatkem v Jaroměři získal velký majetek a mohl se z jeho služeb vykoupit. Pak se dokonce přímo do Žďáru odstěhoval, aby tu mohl pracovat.
     Když jsem tu šel kolem já, tak byly v areálu hřbivova umístěny sochy neznámého autora z barokního mostu, který se nachází při cestě do města.
     Na nedalekém kopci se nachází jedno z nejznámějších děl architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Tento český barokní architekt má italský původ, ale narodil se a zemřel v Praze (1677-1723). Jeho styl je nazván barokní gotikou. Už málokdo ví, že byl od narození tělesně postižený. Byl nejstarším synem kameníka Santina Aichela. Jako mladý putoval po Rakousku a Itálii, kde nabíral své zkušenosti. Už od roku 1700 začal samostatně stavět. Po smrti své první manželky se znovu oženil a jelikož si vzaln šlechtičnu, získal tímto sňatkem také šlechtický stav. Jeho díla se nesmazatelně zapsala do rázu naší krajiny a můžete je obdivovat i v dnešní době.